19:00 – 20:00 BLUESBERRY z Prahy
Skupina je životním projektem skladatele, textaře, zpěváka, hráče na foukací harmoniku, kytaru a slide kytaru Petara Introviče.
V roce 1971 se začala odvíjet historie souboru, který střídal aktivní a pasivní období a prošel četnými personálními obměnami, o kterých rozhodoval výhradně protagonista souboru Introvič. Skupina zprvu hledala uplatnění na folkových festivalech (v roce 1982 dokonce vyhrála Portu), postupně se však těžiště její činnosti rozšířilo a vystoupila i na Pražských jazzových dnech a na festivalech Rockfest a Vokalíza. Po několika rozhlasových nahrávkách se Bluesberry uvedli na záznamu Supraphonu Porta 82 s Leadbellyho Good Morning Blues (Dobrejtro blues). Komunistická éra v Československu však nebyla blues přátelsky nakloněna… V této době musel Introvič často bojovat proti zásahům cenzury. Také název skupiny byl anglicky znějící a to nebylo před rokem 1989 vhodné, ale Bluesberry přežili. Konec roku 1989 přinesl Sametovou revoluci a po revoluci hodně věcí nabralo správný směr.
V průběhu dalších let a desetiletí skupina natáčí vlastní desky. Zatím poslední (v pořadí sedmá) vyšla v roce 2008 pod názvem Blues je třeba. Do dnešních dnů skupina neúnavně koncertuje a to nejen na domácí scéně ale i v zahraničí (např. v rámci festivalu Blues Spring ve Vídni a na dalších koncertech v Mnichově či v Drážďanech). Zatím poslední novinkou je DVD se záznamem koncertu k čtyřicetiletému výročí Bluesberry z pražského klubu Retro Music Hall.
Bluesberry hrají nejen kousky světových bluesových mistrů, ale i průřez svého již více než čtyřicetiletého repertoáru, ve kterém zaznívá jak klasické lidové blues, tak i boogie, funk a rockovější skladby v rytmu veselém a radostném.
Den v Praze
Já mám ženskou v Kladně
Ve stínu lípy
20:30 – 21:30 SMOKEY FINGERS
https://www.smokeyfingers.com/en/
Smokey Fingers hrají jižanský rock. Oficiálně začali hrát v roce 2008 v Lodi ( Itálie), i když se jednotliví muzikanti průběžně potkávali od roku 2006 během různých jam session.
Zakládajícími členy Smokey Fingers jsou bubeník Daniele Vacchini (Smell Of Dog, Gomme Verdi, Stati Limite ) a kytarista Diego "Blef" Dragoni (Smell Of Dog, Dixie line, Double Trouble Lynyrd Skynyrd Tribute Band). Po několika změnách v kapele, Daniele a Diego konečně našli dobré spoluhráče na jižanský rock: Luca Paterniti a Fabrizio Costa , kteří byli starými přáteli. Diego již dříve hrál s Lucou v Double Trouble Lynyrd Skynyrd Tribute Band a s Fabriziem v Dixie Line a dalších kapelách někdy od roku 1999. Poté, co se sestava stabilizovala začali muzikanti dychtivě skládat nové písně a zároveň rozvíjet a zlepšovat texty. Autory většiny repertoáru jsou Diego a Luca. V roce 2009 vydali Smokey Fingers vlastním nákladem EP "Smokey Fingers" a po mnoha a mnoha koncertech po celé zemi začali nahrávat své první album s názvem "Columbus Way" jež vyšlo 23. září 2011 pod labelem "Tanzan Music". Písničky z tohoto alba jsou základem i současného koncertního repertoáru skupiny. Ukázky je možné naposlouchat z YouTube, viz naše odkazy …
členové:
Diego " Blef " Dragoni – g
Luca Paterniti – voc
Fabrizio Costa – bass
Daniele Vacchini – dr
Old Jack (live)
Ride Of Love
Crazy Woman !!!
22:00 – 23:00 LIVIN´BLUES Xperience
https://www.livinbluesxperience.com/
V 60. letech minulého století bylo Nizozemí spolu s Anglií nejvýznamnějším střediskem evropského blues.
Kapely jako Cuby & The Blizzards nebo Livin' Blues patřily mezi nejvýznamnější bluesové soubory „Starého kontinentu” a svým věhlasem se vyrovnaly kapelám Fleetwood Mac, The Animals, Pretty Things nebo The Yardbirds.
Kapelu Livin‘ Blues založil v holandském Haagu v r. 1967 kytarista Ted Oberg. O rok později se k ní připojuje zpěvák Nicko Christiansen a hráč na foukací harmoniku John Lagrand. Kapela prochází mnoha personálními změnami, ale Oberg, Christiansen a Lagrand spolu tvoří pevnou trojici. Společně v letech 1968 – 1974 absolvují úspěšná turné po celé západní Evropě, ale i po Polsku, kde jsou dodnes neuvěřitelně populární pro svůj hudební styl na pomezí blues a rockové muziky. Pro kapelu byla charakteristická především nezaměnitelná barva hlasu Nicko Christiansena, výjimečný způsob hry na kytaru Teda Oberga a expresivní foukací harmonika Johna Lagranda.
V polovině 70. let se kapela těšila obrovské popularitě po celé Evropě a to díky popularizaci a originální interpretaci „bílého blues”. Do té doby Livin’ Blues odehráli mnoho koncertních turné a vydali řadu alb, z nichž se obzvláště dvě, „LIVE´75“ a „BLUE BREEZE“, nesmazatelně zapsala do povědomí také českých fanoušků, kteří si tato alba mohli zakoupit v Polském kulturním a informačním středisku v Praze.
Paradoxně v době vydání obou těchto alb už Nicko Christiansen ani John Lagrand nebyli členy Livin´Blues, neboť v roce 1974 kapelu opustili, nespokojení s tím, že ohlas předcházejících alb stále neodpovídal nasazení kapely a jejímu instrumentálnímu potenciálu. Ted Oberg skupinu doplnil o nové muzikanty a s nimi vytvořil dvě výše uvedená úspěšná alba, z nichž hlavně studiové „Blue Breeze“ se stalo mezinárodně proslulým a kapele přineslo uznání v řadě států. Livin’ Blues tak velmi odvážně nahlédli přes onen předěl do světa opravdu velkých úspěchů. Skladby jako Shylina, Back Stage Midnight Blues, Blue Breeze, Pick Up on My Mojo (předělávka od Johnnyho Wintera), That Night, Black Jack Billy a další napovídaly o širokých možnostech skupiny, a to jak po stránce souhry a skladatelské, tak i instrumentální.
Jenže po vydání desky skupina přehlédla skutečnost, že nemá zajištěné pokračování smlouvy, takže se roku 1978 ocitla bez kontraktu a v podstatě přestala fungovat. Šance, tak dobře připravená, byla zmařena…
Skupina se znovu sešla roku 1980 pro festival Haagse Beatnach. Ted Oberg dal dohromady část původního složení, zpěváka Christiansena a hráče na foukačku Lagranda s nováčky, Evrtem Willemstijnem (bg) a Borisem Bo Wassenberghem (dr). Sestava se po festivalu dokonce rozhodla, že to v tomto složení zkusí znova, a vydala se na turné. Jenže doba nebyla pro jejich blues rock vůbec příznivá, takže během půl roku se Livin’ Blues opět rozpadají.
Roku 1986 se Christiansen rozhodl, že by se Livin’ Blues mohli opět objevit na scéně. Doba tomu napovídala, klasické skupiny se vracely, takže proč ne. Jenže zde bylo několik zádrhelů a jedním z nich byla neochota Teda Oberga. Ten dokonce vlastnil práva na jméno skupiny (lépe řečeno jeho matka, manažerka kapely), takže nový projekt se musel jmenovat jinak, totiž New Livin’ Blues. Pod starým názvem sice vyšla deska Now, ale nevzbudila žádný velký rozruch. Ani pokus jejich původního labelu, kdy vyšlo souhrnné vydání alb
Wang Dang Doodle a Bamboozle, nezaznamenal nějaký velký ohlas. Lépe dopadlo live album Snakedance (1991), které zachytilo jejich vystoupení z roku 1989, dále kompilace Blues Legend (1992), pro sběratele měla svůj význam kolekce demo nahrávek z let 1967-1969, která vyšla na CD The Early Blues Sessions (1993). Přes veškerou tuto snahu se ale nepodařilo obnovit starou slávu a to mělo na další existenci skupiny negativní dopad.
Nicko Christiansen se ovšem nevzdal a s různými sestavami muzikantů pokračuje v koncertování a vydávání dalších , většinou kompilačních alb.
Roku 2003, poté, co u Phillipse vyšlo 3CD Complete Collection: The Phillips Years, se Christiansen znovu začal dohadovat s Obergem, zda by spolu neobnovili Livin’ Blues. Oberg se ale opět postavil proti (měl tehdy svou kapelu Grand Slam), takže zpěvák kolem sebe shromáždil muzikanty pod jménem Blues A-Livin’. Skupina sice fungovala, ale v žádném případě již nešlo o nějaký comeback. Přesto se Blues A-Livin’ drželi, kompilační CD z roku 2005 Universal Masters Collection (Mercury) jejich snahám také napomohlo. Ovšem poté, co v roce 2005 zemřel Lagrand, rozhodl se Christiansen založit nový projekt, který by co nejvíce využíval jména a odkazu původních Livin’ Blues – LIVIN´BLUES XPERIENCE.
Vstup do druhé poloviny prvního desetiletí třetího milénia se nakonec ukázal jako úspěšný. Kapela se tentokrát lépe strefila do doby, která se podobným projektům, opřeným o feeling bluesrocku, stavěla lépe než počátkem devadesátých let. Díky tomu se skupina znovu rozjela po Evropě, vydala svěží album This is the Time (2008) a získala si řadu fanoušků – v Polsku, ve své tradiční baště, byli roku 2009 dokonce vyhlášeni jako nejlepší mezinárodní bluesová kapela.
Livin’ Blues Xperience usilují o udržení čtyřicetileté linie skupiny. Kapela má v sestavě Loeka van der Knaapa, který patří mezi nejuznávanější a nejvýraznější holandské kytaristy. Skupinu tvoří také vynikající harmonikář francouzského původu Francois Spannenburg.
O tom, že obnovení skupiny Livin´ Blues bylo dobrým rozhodnutím, svědčí poslední roky, během nichž skupina odehrála výjimečné koncerty po celé Evropě, včetně několika koncertů v naší republice ve významných „baštách“ bluesové a bluesrockové hudby, jako jsou např. šumperský festival Blues Alive, nebo klub v Uherském Brodu …
Sestava Livin´Blues Xperience
Nicko Christiansen – voc, sax, guitars
Loek van der Knaap – guit, voc
Jeroen van Niele – bass
Kees van Krugten – drums
Francois Spannenburg – harp
Hell´s Session
L.B.Boogie
This Is The Time
23:30 – 00:30 BLUE BROTHERS z Prahy
https://bandzone.cz/bluebrothers?at=info
Blue Brothers hrají energický funky-blues-rock, který zazněl ve filmech The Blues Brothers a Blues Brothers2000 a ten vás rozhodně zvedne ze židlí.
Přijďte zažít neopakovatelnou atmosféru živých koncertů se skvělou hudbou a show….
Složení:
Jindřich Kopáček – zpěv, foukací harmonika
Ladislav Kulja – kytara
Aleš Beránek – basová kytara
Michal Škoda – bicí nástroje
David Miklas – alt saxofon
Kamil Janský – tenor saxofon
Štěpán Kněžek – pozoun
Marek Krásný – trumpeta
Martina Dolečková – vokály
Tomáš Homuta – klávesové nástroje
You Got The Bucks
Gimme Some Lovin´
Dobu přestávek mezi střídáním kapel na hlavním pódiu vyplní návštěvníkům v přísálí hrající
Martin Chik – Cz (Praha)
https://martinchik.trillinis.com/
O Martinovi Chikovi se říká, že když jede na koncert, rozehrává se už v metru. Vášní pražského muzikanta přezdívaného také Whiteboy nebo Bluesboy je blues.
Martin rád improvizuje. „Někdy začnu brnkat a ještě ani nevím, co to bude za skladbu. Snažím se reagovat na to, jaká je atmosféra v publiku. Když se lidé baví a bavím se i já, hraji klidně místo tří hodin pět," říká kytarista a harmonikář zpívající nejčastěji a nejraději anglicky.
Hrává na festivalech, po hospodách, všude možně. Veřejně vystupuje šest let, zkouší už jedenáct. A je mu osmadvacet. V Kolíně už několikrát zahrál pro malé skupinky zájemců v hospůdkách a barech, teď dostává šanci se ukázat i na našem festivalu…
„Těším se na každý koncert“ říká muzikant, s nímž si můžete přijít zahrát, pokud tedy umíte aspoň trochu blues. „Občas se stává, že přijedu sám a nakonec nás hraje pět šest. Je to fajn," dodává s úsměvem muž, pro nějž jsou inspirací Robert Johnson, Muddy Waters nebo John Lee Hooker.